Sny bezové

List krvavým písmem nadepsaný
v srdci teď nosím
a pokorně prosím,
aby ulpěl Ti v mysli uschovaný.

„Můj princi z šeříkových snů,
snad nehněváš se za jméno tohle.
Tvé oči k nimž dlouho již lnu,
mívají blankytně něžný pohled.
Jsou mořem, pro neplavce tak zrádným,
jsou nebem nad mým Eldoradem.
Psát mlčenlivá slova je úkolem nesnadným,
Tvá náruč bezpečím je podobna si s hradem.
Lehko je živit sny bytí pozemské,
však co přichází k ránu nechtěj znát,
Tys přinesl mi štěstí nebeské
a naučils mě se smát.
Já lidem, jež nade vše ráda mám,
lživé pravdy říkat nechci,
Tys vyrval mě z tenat tmám,
Tobě patří díky mé, ještě navíc něco přeci.
Mé srdce teď v moci máš,
tak lehce se dařilo Ti mne uhranout,
když polibek mi dáš,
pak nikdy už nelze zapomenout.
Očarovals mi duši tak,
že nedokážu vrátit její klid.
Tvůj hlas zastřel mrak,
co nade mnou chtěl vládu mít.
Jsem Zemí, co kolem Slunce krouží,
Tys Sluncem tím, kterého dotknout se marně toužím.

Můj princi z šeříkových snů,
snad nehněváš se, že láskou k Tobě žhnu,
můj milovaný z šeříkových snů,
tak pohlédni mi do očí,
kde svět se s námi zatočí...
...a šeříky konečně rozkvetou.“

Tvá zasněně rozkvetlá