Anotace: Jsem bez moci, už mi není pomoci..
Ráno, když se probudím,
přemýšlím o tobě.
Přes den tě vidím,
ve všech věcech,
mám tě ukrytého hluboko v sobě.
Je to pech.
Otáčím se za každým autem,
které by mohlo být tvé,
mám tě zapsaného v diáři, se začmáraným datem.
Chci omezit myšlenky své.
Mám tě neustále ve své hlavě,
vidím tvou tvář mlhavě.
Ale vidím...
A každý den prosím,
aby si tam už nebyl,
ale je to na nic,
večer když jdu spát,
chci znát tvůj rub i líc.
Nemůžu na tebe zapomenout,
jsem bezmocná, jsem bez pomoci.
Pořád vidím tvé modré oči..
Ach ano...
Pomoz...
06.05.2007 09:49:00 Deriem
Vím přesně o čem mluvíš, člověk je tak krásě a moc zamilován, až to bolí...bolí, protože milovanou osobu nemůže mít u sebe...moc se mi líbí
05.05.2007 19:17:00 Lota
...vždyť to je krásná bezmoc... zamilovanost... pravda, trošku to trápí, ale jinak tomu není, co svět světem stojí...:-)))
02.05.2007 22:02:00 Duerre
pripomína mi to jeden môj denníčkový zápis, akoby som tu tu teraz čítala, len v inej forme
30.04.2007 15:53:00 xavian
I takovejhle může být život...Mluvíš z duše mnoha lidem, teď právě k nim, bohužel i bohudík, patřím taky. Hezký zpovídání;)
29.04.2007 19:30:00 s.e.n
Zkrátka jsi šíleně zamilovaná a to bývá těžké se z lásky vymotat,je-li třeba.