Pro vílu, co se pořád ztrácí...

Anotace: trochu smutná...ale tak to dopadá, když se člověk dívá do tmy a Měsíc svítí a on skáče z balkónu na orosenou zelenou trávu:)

.
Jenom tak si ležet
V polštářích,
Ze kterých se
Stále sype
Plyšový sníh

Jako
Čajová lžička
Co mi včera
Vypadla z ruky

A cinkla

Padá hvězda
Z mého pokřížkovaného
Nebe a já se modlím
Za svoje přání,

Co možná
V jedné vteřině z života
Ozáří prudce
Moji
Zasněnou tvář za závojem
Ze sedmi svítání

Už dlouho
Chodívaly oči
Trhat potají kopretiny lásky

A pak styděly se za
Svoje hříšné myšlenky,
Co věšely se nad našimi hlavami
…pokojně

Už jsou přebolavělé, dounavené…

Pomalu a potichu
Otvírám
Svoje ruce a hladím
Saténové tělo
Nevinného srdce
…studí

A mně se chce
Trochu spát

Tak nezírej na mě
"prosím..."
Když modlím
Se s deštníkem
a cilindrem na hlavě
k Měsíci
Za svá
Poslední
přání
.