Pojď se mnou,
půjdeme do baru, kde nevadí jim blues
a budeme hrát stesk našich duší.
Necháme trubku ať leží v koutě,
jen klavír bude znít pro barový židle
a blbě falešně můj smutnej tenor.
Jsem už dost velkej,
tak můžu nechat brečet svý srdce až do rána,
že už jsem zase sám, že ta ženská je pryč z partesu.
Necháme brečet svý srdce
a třeba peklo zamrzne a nebude nás chtít
a třeba nás jen vyhodí servírka.
A pak v první ranní tramvaji
nakopeme zadek novýmu dni
a slunci hodíme flaškou vstříc.
Postalkoholické stavy jsou protkány depresí... Nepij, soudruhu! Jinak báseň dobrá, vlastně hodně dobrá... Každý se potřebujem napít, když nás něco, ale častěji někdo, pěkně nasral. Servus!
12.10.2007 17:30:00 | susana.de.plata