Pohádka z ulice

Pro ty,
kterých si nikdo nepovšimnul
a jež velký bol v sobě nosí,
pro ty,
kterým nikdo nepomohl,
prostě jen lidstvo na ně přivyklo si!

Pro ně
na stole svíčku zapálím,
plamen se rozzáří pokojem zsinalým,
plamen, jež nehřeje, jež útrpně plá spíš,
jež připomíná mi: „Vůbec se nemodlíš!...“

Oni,
co v klíně ulic den co den hlavu složí,
oni jsou také děti boží!

Chtěl bych-li z téhle básně stvořit
pohádku pro děti,
napíšu nakonec větu stručnou:
A žili šťastně až po smrti…