Pavlínce

Zoufalá jako její dávné lásky,
bezradná ve stínu bez slunce,
zmatená, zahořela tak krátce
a slzy jí zalívají vrásky.

Samota jak ostří nože bodá,
hledajíc útěchu nestrpí žal,
v koutu duše kdosi ji pobodal,
střípky snů teď marně hledá.

Štěstí pominulo v temném údolí,
z paprsků vytratil se smích,
srdce ukrylo se v jeskyních,
rány se nehojí a to zabolí.

Najdi v sobě sílu a jdi dál,
nepromarni svoje štěstí zas,
vyslyš srdce svého tichý hlas,
možná ten pravej stojí opodál.