dekadentní městská

ve světem zapomenutém velkoměstě
jako chronická chřipka
na mě doléhá ten mumraj kolem

dokud ještě trochu dýchám,
pod šedivým nánosem prachu a zvratků
zkouším vykřesat cosi jako jiskru

lidská nadutost mi brnká v hlavě
docela smutnou písničku
s velmi klišovitým refrénem

o tom, že čím dýl mluvíš,
tím víc platíš
a čím víc děláš,
tím víc zdaníš

jediná skutečnost,
o kterou jsem se přičinil sám,
je,
že jsem tomu všemu přítomen
a asi bláhově doufám,
že někdy křesnu správně...