Rozloučení

Až někdy, možná naposled,
se nad mým tělem něžně skloníš.
Ruce, co zebou jako led
a ústa po mrazu mi voní.
Políbíš něžně jako kdysi
mé tělo, měnící se v prach
a pozvedneš k přípitku číši,
ať nezabloudím na cestách.