Někde na začátku konce...

Bylo to jak "nicneříkající" představení,
jak bezduchá televizní show.

(Ten život na špičkách zvědavosti,
maliny na každém prstu
a hlavně
osamělost v davu lidí -
doteky každého ač tě nikdo neznal)

Bylo to prostě nějak trapné,
možná že i umělé.

(A prstoklad na parapetu
ti dnes obzvlášť nešel
a to sólo určené
jen pro klavír znělo
skřípavě)

Bylo to všechno jak ve směšném
knižním braku.
Nebo jak obyčejná přetvářka.

(To tvoje "mám tě rád"
při toulání se po ulici)

Spíš jsem to jen nepochopila.