Ticho,
co spaluje, zcela
obklopuje spolu s mrazem
duši.
Buší
na dveře...beznaděj
schovaná do naděje.
Tuší,
že nic dobrého jí nečeká.
Je v kůži byčejného člověka.
Sluší
jí ta vystrašená tvář.
Až se mi z toho srdce svírá.
Hlušší
jsou všichni vůdči tichému utrpení.
Nemůže být naděje tam,
kde kousek tepla a zvuku není.
Muší
křídla
mít a odletět za teplem
za slovem, větou, melodií, za člověkem.
Vemte jí alespoň za ruku
zahřejte jí
usměje se s vděkem.
ahoj zlato,sorry,že to tak trvalo,než jsem sem vlezla,ale znáš to.Dílko se mi moc líbí,přijde mi,že začínáš psát trošku "snově",jakože už to připomíná představy a iluze,kdežto starší dílka tě ukazujou jako tu,co je nedobrovolně nohama pevně na zemi a píše svý verše o tom,co jí život nakládá...
Kdyby se tu postaru bodovalo,máš ode mě 100%...
30.12.2007 22:51:00 | Courtnei