Vlastně nic

V maštali neklidu
na rožni touhy
krvepřísežně
odpykávám
minuty strachu
skrz sklenici vína
ztrácejíc sebe
samota diktuje mi
kódy dvou slov
strategicky pozměněných
snad chybíš mi
v nich mám číst
nebo
chci tě
nevědomky
zase se mi chce utýct
do sebe
najít rozhřešení
těch pohárů
dávno přeteklých
rychlými kroky zklamání
snad ještě mohu vlastnit sny
a vzpomínky
dojaté slovy
tvých pravd
snad to všechno
bude jednou
než aby už bylo naposled
roztrženou nití
zapomenuto
nepochopeno
nepoznáno