Divadlo končí

Mnoho už nezbývá a já
konečně poznám, co jsem zač.
Za koncem světa, světa bez konce,
uhnu chvále, poklonám a řeknu:
„Má černá duše, plač!“
Strhnu plesnivou masku
vlastní důležitosti a dobrozdání,
bez slávy a bez poprasku
přijmu fakt červivosti a holedbání
a snad, alespoň na chvíli,
zjistím, kdo je to Já.

Nastavím zrcadlo hrané roli,
uvidím proč chtěl herec hrát,
proč létá se supy a ne se sokoly
a komu se snažil zalíbit,
nespočetněkrát.
Udusím herce a zbourám scénu,
toho křehkého divadla přetvářky,
prohlédnu si duši oproštěnu
od bot bez podrážky,
od tužby se prát.

Stanu před publikem,
s nohou na těle ubohého herce,
A místo pohledu do koberce,
budu hledět v nebe,
ukončím hru se slovy:
Konec vážení,
už hraji jen sám sebe!