Sněhová ...

Do růže z posledních
předtím, než padl sníh,
bez barev, bez příkras
vůně, co vypil mráz,

do tůní pod ledem
jež vábí pohledem
ty, kdo se nebrání.
Do větru hvízdání,

za nocí bez konce
v zamrzlé výtoňce,
dnů, které zešeří,
vstoupím-li do dveří ...

...sama jsem zakletá.
Do zimy - bez léta,
věčného čekání
na jaro... na tání ...

Tak jenom křivý smích
do střepů benátských !
Závist - a žárlivost,
vztek jako milý host !

V dlaních mi zachřestí
pro lidské neštěstí
a v prach se rozskočí,
co bodá do očí ...

... pak z každé krystalky
hledívám do dálky ...

Proč se tak zešeří,
když vejdu do dveří ...?