O LIDSKÉ SLABOSTI

Anotace: Lukáši Rymešovi...jehož texty se v poslední době staly mými jedinými souputníky..Je "jednoduchá" (báseň)..napsaná v totálním psych. vyčerpání (nebylo síly na "básnění"..). Je ze dna..bezútěšnosti. Myslíš, Lukáši, že máme ještě..naději?

& ať už jakkoli silní v rozhodnutí
stále slabí v činech –
. . .
Pořád dokola
nechat se otloukat jak píšťalka
dělat že ty hloupé řeči neslyšíme
nechat se jak Karkulka požírat vlkem
snažit se žít jako Rain man ve svém vysoce autistickém světě
& snít
o lepším životě
o lepší přítelkyni
vidět dálky
o konci války –

& nehodláme na tom nic měnit
jsme příliš pohodlní

Slepě milujeme & vnucujeme lásku těm
kdo si ji nejmíň zaslouží
& pak přehlídneme ČLOVĚKA
jehož lásky kterou nám kdysi z celého srdce nabízel
nyní nejsme hodni –

Lkáme na život
neustále si stěžujeme
jsme nejnešťastnější na světě
Ale pořád nehodláme nic měnit
Jsme příliš pohodlní
. . .
Obdivuji Patrika
jehož holka se chvástala tím že čte
Leonarda Cohena
Jednou zašel do knihkupectví
& koupil si tu knihu
Po přečtení se s ní rozešel –
. . .
Pohrdáme přáteli
ač jsme jimi obklopeni
kocháme se výlučností své samoty
dobrovolné samotky
Vlastně milujeme svou samotu
i když tak žíznivě prahneme po ČLOVĚKU
po citu
po něze
Jsme až dětsky romantičtí
& vzápětí to všechno popřem
znuděným nihilismem jednoúčelné onanie
nebo naopak
Pijeme alkohol
Pijeme stále více alkoholu
& kouříme stále více cigaret
Už ne pro povznesení
pro dobrou náladu
ale pro přežití
nebo z nudy
stáváme se závislí
na prášcích na uklidnění
na spaní
na bolest –
Rozškrabáváme si rány
v obličeji
Užíráme se
Umíráme
Pořád jen umíráme
na věčné nachlazení
na věčnou kocovinu
na pomyslnou rakovinu
na vlastní slabost
neschopnost
na nepochopení člověka kterého nazýváme
vlastní ženou –
. . .
Absurdnost poezie
která už tě neosvobozuje tolik co dřív
Bezútěšnost života
Sartrovo Bytí a nicota
Smrtelnost domácího mazlíčka
nebo vlastních dětí
které jediné nás drží spolu
Nesmyslnost výtahu
co jezdí nahoru & dolů –
. . .
& jsou chvíle
kdy se cítíme tak slabě
s hrůznou myšlenkou že snad k sobě nepustíme
ani tu naději
to poslední co nám ještě zbylo
Roztáhneme ruce
nohy
paralyzování vlastní nemohoucností
Pak už je tu místo jen pro
smrt –
. . .
& pořád dokola
neustále se opakovat & nic tím neříct
se stále se zhoršující duševní chorobou
snažíme se zatím nepodlehnout
(co je za-tím?)
tisíckrát to vzdáme a tisíckrát vstaneme z popela
Jen jednou ne –