Na obnažené hrudi
kniha básní dlí
údery přijímá
ví
která bije.
Srdce kope
pravidelností tónů
kostelních věží
a básně běsní
listy listují
v lochu
vazbou spjatou
šňůrou mateří
dlaní ztěžklou
vtisknou tvář
rytmu švům
bušících.
Zaklepala jsi na vrátka.
" Prosím ", říkám
po špičkách jdeš
polštářky knihu snímáš.
" Jsou i jiné zvony, nemyslíš?"
Jsem kovářem
tepu
kovadlinou
bez oddechu...
Básnící nevymřeli!
11.02.2008 20:45:00 | Chancer
Tvoje srdce bije šíleně a geniálně zároveň.
Jen nevím, zda budeš správně pochopen...
Smím Ti říkat Vincente ?
11.02.2008 20:40:00 | spare
kovářem a ještě víc, tys pravidelným návštěvníkem časoprostorových fantazií a magických sídel tohoto světa, pa
11.02.2008 15:20:00 | PatriceB
Jako dcera kovářova
tenhle rytmus
dobře znám..
stejně
čtu si báseň znova
a emočno
vychutnám..
Chtěla bych ti popřát, aby
nezpomalily údery..
jinak totiž vzduchem chladne
železo..na studený..
;o)
11.02.2008 13:52:00 | Cecilka