Můj rodný dům tam kdesi na vsi...

Anotace: Vzpomínky se ozývají čím dál víc.

Sbírka: Mozaika života

Je starý a trochu unavený
a jaký div,
vždyť jeho střecha ochránkyně
byla tu dávno a dřív,
než donesla mne vrána,
do těch už dávno starých zdí,
kde duše předků stále dlí.
- - -
Jen tady nikdy nejsem sama,
i kdyby opustil mne svět,
a všechna místa světoznámá
mohou jen tiše závidět,
té malinkaté pídi země,
která tu vždycky měla pána
a je tomu snad už 300 let.
- - -
Mým předkům zvonívala hrana,
z kapličky malé na návsi
a z kamenné kašny pily krávy,
když kolem cestou z pastvy šly.
- - -
Tady jsem našla mandelinku,
když ještě byla tajuplný brouk,
tady jsem šila na panenky,
než práce stala se mi hrou.
- - -
Každý má zemi svého srdce
a podle její mapy kráčí dál,
někdo si hrával na pavlači,
jiný zas krajky přebíral.
- - -
Někdo má předky beze jména
a přesto zapustí kořeny,
na správném místě, co si říká,
domov a místo určení.
- - -
Co dělá štěstí, často ptám se,
a kam ten čas běží o sto šest,
když minulost je mu ukradená
a z práce lidí beze jména,
staví se nový, lepší svět?
- - -
Co dělá štěstí, kudy létá?
A pro koho nechává vzpomínky?
Pro staré lidi, když jim sebral
poslední jiskru naděje?
Oni už tolik nespěchají
a nad životem více rozjímají,
na ně se štěstí usměje.