Smrt

Matka všech zániků,
visí nad bytím civilizací,
gilotina spravedlnosti času,
chrám všech pomníků.

Uctívám ji jako život,
darovaný mi Bohem,
žijeme spolu,
co znát ale může člověk,
sebe, věci kolem?

I ten savák,
na který teď píšu,
je z ní zrozen,
jako já, ty, všechno.

Tak vítám tě smrti,
živote sbohem.

Co zůstává po tvém příchodu,
vím, nové životy,
symboly věčných odchodů.

Ptám se života jak žít,
abych mohl jít smrti vstříc,
zase to ohlušující ticho,
se kterým jsem sám.

Ale já přeci,
nejeden ukončený život znám.

Proč?

Proč ta dobrovolná ztráta daru,
jenž byl kdysi dán,
já též právo na život mám,
než přijmou mě do pekelných (nebeských) bran.

Tak proč jsem ksakru,
se smrtí tak sám!