Po nás ať přijde potopa

Nenech mě v trpké samotě,
natáhni ruku k obloze.
otevři ji naším klíčem,
který je jako my rozpůlen.
Platíme za něj suchými slzami,
bolestí a nesplněnými tužbami.

Proč nejdeme spolu do třpytivého štěstí.
Kde nikdo neuvidí, to co my.
Tu krásu všedního dne,
která se mi s tebou odhaluje.

Objevíš se vždy tak náhle,
jako záblesk jara v lednu.
Ale ani s příchodem dalšího mrazu
v tebe věřit nepřestanu.

Tak daleko a přece tak blízko.
S tebou, ale bez tebe.
Letím, i když padám.
Jdu k tobě, i když od tebe.

Po nás ať přijde potopa.