Víla...
Víla...
Odplouváš... tak jako vítr v řece zasněný
Jsi jako víla pohřbená v prachu cest
Spíš, ač máš nad hlavou svit miliónů hvězd
Jsi jako přelud, jak dítko nechtěný
Máš bílou pleť, snad od měsíční tváře
Do níž ses dívávala potají
A stíny pod zemí ti do uší šeptají
Ať se už konečně vzdáš té své svatozáře
Jsi jenom člověk, tvor poraněný citem
Tichounká víla, běžící za přísvitem
A o svém princi na bílém koni sníš
Jsi žena noci, sníh kolem mého těla
Jsi všechno co jsi kdysi možná býti chtěla
Ano, teď v hrobě svém na věčné věky spíš
Komentáře (7)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
let's go swimming to the strawbery river... aneb... určitě zas nějaké záhadné přiměry... nádražní světla... všechno nač je možné se rozpomenout když člověk zapomíná na co chtěl zapomenout a rozpomíná se na ty starší...zapomenuté...chodníky které jsou popraskané díky kořenům stromů pod nimi... to vše jen tak... protože jinak to vlastně ani nemůže být.
16.03.2008 18:14:00 | Já Esther Ruth
