Hra

Anotace: Próza, co se tváří jako poezie...

Sedím u stolu,
v ruce balíček karet…
„Budeme hrát Prší?“

Ne, namítám.
Zahrajeme si jinou hru.
A stavím na stůl první stříšku z karet.

Tohle je Rodina.
„Proč je jako první?“
Časem pochopíš, až budeš velká.

Druhá stříška se jmenuje Štěstí.
Je trochu vratká,
ale snad chvíli vydrží.

Třetí je Smutek.
„Smutek? Proč?“
Bez něj by nebylo radosti, maličká.

Nad tyto tři stavím další dvě karty.
Jmenují se Zklamání.
Zdá se, že drží pevně.

Vedle Zklamání je Láska.
Jsou těsně u sebe, jako by se prolínaly.
Přesto je vidět, jak je Láska vratká.

Na vrcholek této pyramidy
Stavím poslední dvě karty.
Přátelství. Je nade vším.

A teď se, holčičko, podívej…
řeknu tiše a hru s názvem Život
rozfoukám, až se karty rozletí kolem.

Vidíš? Každý to máme ve svých rukou.
A co postavíš na vrchol pyramidy…?
To je tvoje volba.

Nezapomeň, maličká…
To, co je nejvýše, dopadne dolů
nejtvrději.