Posádka Tvé duše

Pistole Tvých úst
střílí slova,
která střepinují
srdce

Mé zásady nezboříš

Chováš se jak chameleón
Vypínač lásky
na hrotu nálady
měníš v nenávist

Výchova
je kabát šitý na míru
každého člověka

I ten Tvůj
je z kvalitního otcovského materiálu,
střižen prsty života…

Steh po stehu
přešívám roztrhané nitě
a přikládám kapsy
hranic důslednosti
a plnosti pravdy

Vím, teď vidíš jen tu změť
klubek, jehel a nůžky,
které stříhají křídla můr
v Tobě

Jednou třeba pochopíš

… a poletíš rovně

z květiny na květinu
jako motýl naděje
pro jiskru v tátových očích

(a kaňky svého dětství
necháš v žákovce)

Máš sešit plný andělů,
i těch zlých…
Schází Ti tam ten ode mně –
je oblečen do duhy,
v rukou kouzelný štětec,
kterým čistí Tvé srdce
od černých zatáček
a střípků sněhové královny,
pro které zapomínáš,
kdo to s Tebou myslí dobře,
kdo Tě má rád…

Je stále u Tebe,
aniž tušíš…
Když říkáš slova o blízkých lidech,
která špiní vesmír,
zve si i další anděly,
aby pomohly uklidit Tvou mysl…

Na všechny jizvy,
které si sama děláš
zkresleným vnímáním,
lepí hojivé náplasti
našich vyznání
Ty je však nechceš vidět,
nechceš je nechat hojit myšlenky,
kterými rodíš svůj smutný svět

Ale my nemůžeme přistoupit
na pravidla křivých her

Zavřela by se Ti cesta
do linek jádra lidskosti

a ochránce Tvé duše
by šel tam,
kde ho slyší…

Život má své zákonitosti,
a přestože Ti teď občas chutná po pepři,
nebudeme jej sypat cukrem

Protože Tě máme rádi
Protože chceme,
abys jednou žila jako rovný člověk