Usínání...
Usínání...
Západ slunce s kyticí červánků..
Upadá za obzor..
Ukládá ke spánku..
Krajinu dnů..
S hábitem ze šedi..
Snáší se nad zemí..
A zuby kamarádsky cení..
Krajina snění..
Sklenička vína..
Jiskřivě bílá..
Teplo v mě prostírá..
Halí mě noční krajina..
Mlčí a jenom se mnou přemítá..
Hrajeme hru o tichu... na ticha..
Jen uvnitř mě se rozkmitá..
V peřinách zakletá..
Minuta hlasitého ticha..
Co údery srdce naráží,
do visícího závaží..
V duševní věži..
Co dnem i nocí..
Mé Já..
Střeží..
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
...kdybys napsala jen ty poslední tři sloky tak nemusíš psát dále...jsou tak nabité slovy a dějem až to zaráží ,
ale musíš jít za nimi do jejich nezměrné hloubky...
jinak neuslyšíš ticho a jen se s ním mineš snad o krok nebo o celou míli...
Někdo by řekl jsou to jen slova , ale dovedou ve tvé duši vytvořit takovou náladu , která tě dokonale dovede do říše tvých snů a ty můžeš při nich nádherně snít
a možná i spát...
Nejde nikdy odělit ticho od slov a slova od ticha...
Je to vlastně taková dualita , co náš mozek nemůže moc pochopit , proto si vždy na pomoc musíme pozvat srdce a duši ,abychom alespoň trochu začli chápat...Jinak je to celé moc pěkné a mi se líbí ...Jirka
24.04.2008 17:24:00 | kavec
