Na střeše

Anotace: Na střeše šestipatrového domu... odpusťte, nerýmuje se to... nešlo to. Ale musel jsem.

Slunce pomalu za obzor zapadá,
sedím si na střeše, jako zastara.
Narudlá záře řeku prozářila,
ve věži kostelní zvony rozezněla.
Pode mnou město hemžící se lidmi,
spěchají tam i zpět, sami nevědí.
Jsou jenom mravenci ženouce se za světlem.
Hlupáci, já čekám na tmu. Na noc.
Ulice se vylidní, až na pár osamělých chodců.
Lampy ozáří zapadlé uličky a stará věž
ozářená bledým svitem připomíná hrobku.
Zdi kostela září zlatě,
teď opravdu připomínají chrám páně.
Pár desítek za mnou hučí Labe
uklidňuje a šeptá příběhy o nekonečnosti.
V oknech domů svítí světla.
Je tam tolik osudů co se prolínají,
tolik životů, smutků a štěstí.
Všechny se prolínají.
A já stojím mimo ně, mimo všechny.
Nezapadám do vzorce, bohudík.
Sám na střeše, jen s lehkým vánkem
a měsícem zářícím nad hlavou.
Jsem svobodný, konečně, zase po takové době
můžu být sám sebou, tady kde vidím na vše.
Odchází prázdnota, na tu chvíli co tu jsem.
I chlad ztratil svou moc.
Jsem jen já a usínající město podemnou.
Kolik nocí jsem tu proseděl. Nevím, desítky.
Kolikrát jsem toužil skočit dolů...
Nikdy jsem to neudělal, tenhle pohled by mi chyběl.
Jediné okamžiky kdy jsem sám sebou.
Světlem sám sobě, ne ostatním jak tolikrát.
Zamyšleně se loučím s řekou, městem, kostelní věží.
Ta znovu odbíjí čas.
A scházím po schodech dolů,
abych se vrátil k práznotě v srdci a chladu.