POSLEDNÍ ŽALM

Jest poslední den, slunce žár lesk v jiskry srší,
minula noc - ni světélka v té tůni.
Zlo jakoby na vrcholku trůní .
Jsme vládci země, lesů řek i moří,
mnoho vyrobí, mnoho stvoří, samá lest.
Víra, rozum, chtíč, nástroj - ruka lidská.
Země pláče, voda žalmy zpívá a ta velká tíha
voda plyne mezi prsty, utíká, nelze ji nést,
A ty má myšlenko na spásu - její uzdravení,
které nemůže být, na světě toho léku není.
Však každým rokem jabloň kvítky oplývá...
a opět na podzim opadá a stává se z ní stařena,
ale proč takový osud na ramena sedá ?
Proč to musí být mnoho jich a i ona,
kdo jest takovou korunou s novou nadějí ?
Při každém jaru - slunečním paprsku - dech se zatají.