Poezie pro princeznu...

Říkal si mi: princezno...
Neplač.
Nesni o rytíři,
co zabije draka…

Já bláhově myslela,
že jsou to slova na útěchu.
Slova místo pohlazení,
co nesmí být.
Cítila jsem se krásně
- pyšná na to, že jsem princezna…
Na to, že mi tak říkáš.

Jenže možná…
Možná si to myslel docela jinak:

Neplač…nemůžeš si myslet,
že jsi princezna.
Že jsi něco víc.
Ta, co se o ní druzí postarají.
Neplač…i lidé kolem tebe
trápením umírají.
Tak neplač…
rytíř tě slyšet může,
ale nepřijede.
Neplač…
nemá cenu se trávit jedem.
Neplač…
draka bolesti co v Tobě žije,
žádný princ z pohádky nezabije.

Tak, sakra, neplač !
Postav se na nohy.
Tak drsně
jenom kámoš napoví.
A ty to vezmi,
i když máš na mě vztek.
Princezno,
neplač !
Ty sama jsi svůj lék…