Sladká kapka z melounu

Předmluva
Sladká kapka z melounu na listu papíru.
Díl první, „Zápisky z cest.“
Ze sbírky, „Nebásně.“
Svěží vítr krásné poezie mne míjí klidně a bez povšimnutí, mé umělecké ambice v nikdy nevydaných sbírkách „Nebásní“, které polehávají zapomenuté v šuplíku nečtené, žijí svým vlastním životem nechtěných a smutných písmenek.
Zásuvka v psacím stole miniaturního pokoje bez oken občas prozářeným rozsvíceným monitorem počítačové sestavy v nekončící výstavbě se moc často neotvírá. A tak je v ní až na malé výjimky neustálá tma. I v té tmě se ale sem tam něco šustne. Písmenka a znaménka v zavřené zásuvce si adoptovalo ukradené razítko „Zamítnuto.“Ukradené razítko „Zamítnuto“ klidně odpočívá na modrém polštářku a pro radost vlastní, písmenek a znamének skládá na jediný nepopsaný papír se sladkou kapkou melounu slova a věty. Tak jako dnes.
„Písmenka a znaménka. Pozor! Do řady! Písmenka podle abecedy, znaménka podle velikosti.“Zavelí ukradené razítko „Zamítnuto. Dnes si napíšeme jednu nebáseň.“ Písmenka i znaménka se vzájemně překřikují, kdo bude první. Ukradené razítko „Zamítnuto“ rozhodlo, že dnes to bude Zet.

Z malovaných úlů vylétají včely,
aby se nedočkavě potápěly
ve fialovém moři
rozkvetlé podhorské louky.

Noční déšť probudil k životu
desítky po kamenech trylkujících potůčků
čůrajících v drobných kaskádách
každý do svého lavůrku
ukrytého v hustém porostu
pod skalou.

Párek krásných Baboček osikových
v milostném tanci
pomrkává za stínu
a hned zas na světle
deroucím se skrz větve
lesních velikánů.

Pěšinka stoupající vzhůru
v ostrém úhlu
ztrácí se
pod kmeny popadaných tlejících stromů,
maliní, lístků mladých doubků,
bříz, osik a buků.
Ostré zoubky
ostružin, kopřiv a bodláčí
zanechávají své otisky na šortkách,
pravém i levém lýtku,
na botaskách od Bati,
které podkluzují při každém třetím šlápnutí.
Do řiti.

Plíce marně bojují
s nadmořskou výškou.

Za dalším meandrem
stoupající stezky
míří vrostlá dřevěná šipka
v kůře pokřivené borovice
stále vzhůru k nebi.
Na prkýnku vypálený nápis
„K hradu“
s neumělým obrázkem zříceniny
zřejmě dělá si srandu.
Láhev se „Speedem 8“,
který nakopne každého lenocha
k olympijským výkonům je prázdná.
Ani kapka.
Kdybych byl žena
nemohl bych si udělat
ani těhotenský test.
Vše jsem vypotil/a/.
Už blouzním.

Áaaach, ta úleva
jsem na vrcholu.

Křížek uprostřed rozvaliny hradu
je obklopený květy z umělé hmoty.
Asi tu umřel někdo přede mnou.
Konečně opírám kolo
o něco jiného než o sebe.
Ráj to napohled.
Dvoutisícovky před turisty
cudně přikrývají mraky své vnady,
ty nižší kopce s huňatým kabátkem hlubokých lesů
mám nadosah ruky.
Hýkám nadšením
nad rozkošnými kvítky
několika druhů rozchodníků,
odolávám pokušení vyrvat je na naší skalku
a tak je jen fotím.

Pozor!
Nejsem tu sám.
Bludný Holanďan s rodinou vykoukl
za pobořenou zdí a zírá
na poskakujícího blázna s kolem.
Podle velikosti batohů tipuji,
že tu jsou již od loňského podzimu.
Nedůvěřivě, přitom přátelsky se ptají,
kdo jsem, kam jdu a kam mají jít oni. / Věděl bych. /
No jo, to se hned pozná zkušený kolonizátor.
/ Už jim patří celé Lipno a půl Šumavy. /
Zachrchlám, že nejsem šerpa na odpočinku ale cykloturista.
Dívají se na mé kolo maskované blátem, jehličím, listím
a moc mi nevěří.
Rukou mávnu náhodným směrem
a oni přeci jen vyrazí.
Alespoň se pozná, jak velký hlad
trápí místní medvědy.

Náhlá myšlenka na cestu zpět
zvedá mi žaludek. / … nepublikovatelné zvuky … /
Kdybych mohl/a/ ,
tak bych si ten těhotenský test raději udělal.
Sakra
bříško už mám.