CESTA

Za vlakem ubíhají koleje,
jak den co dokráčel svou půl.
A chlad svůj žár v mé žíly rozleje,
by v touze srdce zahynul.

A stromy se smutně mají k trati,
břízka k olši se zimou kloní a
spíc ve snách slzy roní,
za vesnu brzo se knim vrátí.

A přísné hvozdy nad tím vším hledíce,
teskní po doteku měsíce.
Ohnutá mají záda pod sněžnou přítěží.
Trpí jak grošák pod krutou otěží.

A den vkročil již ve svou druhou půl.
Za vlakem stále koleje vrní,
trnka u trati přišla o své pyšné trní
a já vstříc cíli své cesty pokynul.