Prokletí

Zem byla vlhká, stromy holé;
obloha měla sinalou tvář.
Cesty jsou blátivé jako pole,
co neopravil žádný cestář.

Projel jsem se na svém koni,
abych zabil svoje chmury.
Stalo se to v březnu loni,
kdy mě tížily noční můry.

Od té doby svět se změnil,
místo rukou mám pařáty.
Za zády se mi kdosi křenil
a pozoroval mne za vraty.

Ztratil jsem svoji lidskost,
jenom ne mé druhé já.
Nepociťuji žádnou lítost,
chlad ve mne převládá.

Něco neovládlo svoje city,
a proto se mi draze mstí.
Lidé jsou drzí paraziti,
co přináší druhým neštěstí.

Nerad se sám vracím domů,
do bizardních místností.
Sedím u zaprášeného stolu,
s mnoha jinými bytostmi.

Zvykl jsem si na tento život,
kreatury bez sentimentů.
Má to spoustu dobrých výhod
využívat cizích argumentů.

Na chvíli zajdu mezi lidi
skrytý pod svou kapí.
Za něco se sice stydím.
Máloco mě kdy trápí.

Jsem velký cynik, ateista,
nesnášenlivá povaha.
Moje duše je taktéž čistá,
jen logika jí pomáhá.

Kletby jsem se rázem zbavil,
měla mou mysl napravit.
Jistou pravdou jsem se bavil,
a uměl cizí bytost zastavit.

Pryč je to divné prokletí
a vše sivé kolem něj.
Nějaké kolem proletí,
to ve mně se spletl čaroděj…