Poutník

Kráčel poutník po Svaté zemi
a jeho oči ronily slzy.
Čekal oázy plné vody a viděl jen poušť a kamení.
Čekal vítající lidi a potkával jen zamračené muže,
zahalené ženy a předčasně zestárlé děti.
Čekal svobodný pohyb a byl omezený minovým polem.
Pak přišel do města a uslyšel hlas, co mu říká:
„Zavři své oči, vidí jen to zjevné.
Otevři srdce, to poví ti víc.“
Tak poutník poslechl a stal se slepcem.
Procházel ulicemi a najednou potkával
soucitné lidi, co podali pomocnou ruku,
slyšel jak matka zpívá něžnou ukolébavku,
jak milenci za noci šeptají do ticha slova lásky,
jak starostliví otcové shání obživu pro své rodiny,
jak čas se zastavil před novým svítáním
a hřejivé slunce posvětilo den.
Tehdy znovu zaplakal, ale štěstím, že našel, co hledal.
Žádná zem není svatá tím co vidíme,
ale tím, co cítíme a co je v nás.