Jsem jako vítr
který sténá v dálce
jako rozpité psaní
bez známky na obálce
v šeru nenávisti
jež trhá lana lásky
jako duch básně
psané bez nadsázky
jako malý kámen
co potokem se vleče
jako rukavice v blátě
již už nikdo neobleče
jako havran s bílým peřím
bez síly a víry
jako klíč ke špatným dveřím
odhozen do díry
ležím v prachu cesty
kde život rychle bledne
a nekonečně čekám
kdo za srdce mě zvedne.
...hmm, čekání...dneska jsem četla v jednom komentáři: "Bůh pomáhá těm, kteří si pomohou sami"...:-)
11.10.2008 09:46:00 | Lota