Stojím na skále a trpím závratí,
Spousta otázek mě napadá,
Co osud jednou vzal nikdy už nevrátí,
Stále tam stojím a slunce zapadá.
Oceán otázek zaplavil mou hlavu,
K otázkám snažím se naleznout klíč,
Já nechci být pouze jen jeden z davu,
To co nás poráží,je náš vlastní chtíč.
Dnes chceme mít všechno ušité na míru,
Pro spoustu lidí je život jen sázka,
Vládnou nám peníze,jen kusy papíru,
A lidé už neví,co je to láska.
Tak ptám se sám sebe,co se to děje,
Na tohle bohužel odpověď není,
Ze strachu z pravdy se každý jen směje,
Co bylo dřív dobré dnes ve zlo se mění.
krásný, úplně mi mluvíš z dušičky :o) St., protože sama bych to tak krásně nezformulovala...
05.02.2010 18:54:00 | tvoje líčko. ale můj ďolíček