Vysoukala se na okraj ,
vylezla a vystrčila
- SLOVO -
jako bezčasové jádro ,
co volně letí , frčí skrze svět
a oblým kopytem
křísne o zaprášenou zem
..a v nabitém dusnu
žabák dál kváká
nejprostší volovinu ,
život
prý dal by za ozvěnu..
Ale ,
když v mozku divoké šelmy
lusknou kastaněty ,
rozezní se nebojácný řev a smích
..kvakva
pak plíživě
pod poklop zaleze..
Věz, Slovo, že já jsem dáma
učenci mě zovou Echem,
zvláštním neoplývám spěchem
má paměť bývá vymazána
Věz, Slovo, tak vysuň hlavu
jen volovin zdobenou květem,
chceš sílit hlas ozvěny dechem?
Tu hledej nejspíš v blbců davu
===
Jiří senior
25.10.2008 08:23:00 | j.c.