Sníh u kořenů

Po obnažených listech klouže měkký sníh;
vpíjí se pod kůži a stéká ke kořenům lidí,
v droboučkých krystalech v něm velké viny zní...
Teče mi žilami; mé srdce nenávidí

tu děsnou slanost těch vloček v záři luny
již musí snášet - co! žilami hnát níž!
U pat se tvoří pak blyštící se duny:
zároveň meče i proti citu mříž.

Jak stromu v poušti je mi sníh ostrou zradou.
Však nesmím uhnout; leckteří ve mě kladou
všechnu svou náděj - to nevidí ten mráz!

Tak stéká dolů, tam, ke kořenům světa,
tak jako city, i sníh si zvláštně létá...
Když přešla jeseň a zima je tu zas...