Adam

Anotace: k Evě.

Láska nás honí po zahradě
a o krok blíž jsme zase zradě,
Slunce zář shora na nás padá,
už slyším někde sykot hada.

Ještě jde úsměv z tváře tvojí,
ještě jsme spolu, ještě svoji.
tak bosky za dotyku dlaní
stojíme mlčky před jabloní.

To ovoce je zakázané,
to slyšeli jsme dobře, Pane,
však trápí nás ukryté přání,
my chtěli bychom dar poznání.

Evo, máš v očích otazníky.
Nadávat nebo říkat díky?
Chvíli jsi nerozhodná byla,
pak ze stromu jsi okusila.

Pokušení je příliž silné,
spletly nás slova Lháře mylné,
zvědavost střídá trocha strachu.
Co když vše náhle zmizí v prachu?

Svůdce a Klam má očka žhnoucí,
jsme jiní než-li lvi a brouci,
teď více jak kdy dříve víme,
až na ohryzek - všechno sníme.

Dívám se níž než do tvých očí,
stud na nás z nenadání skočí,
a abych zakryl svoji pýchu,
natrhám rychle listy fíku.

Budeme pykat za své touhy,
čeká nás trestů seznam dlouhý,
a jak budou psát jednou báje,
byl to první krok cesty z ráje.

Ohnivý meč nám cestu káže,
nazpět u vrat už stojí stráže,
závora do nich padla těžká
a nas dva čeká žití zkouška.

V bolestech budeš rodit děti,
nakonec marně čelit Smrti,
a já poslušně po tvém boku
přemýšlet co za tisíc roků:

Kam dojde naše pokolení,
co z jejich světa u nás není,
zahradu stinnou jestli znají,
na návrat naději zda mají?