Jeden z mnoha

Anotace: ten, co nikdy nepochopil, že dávno boj svůj nevzdal...

Ze dna snažící se vyhrabat, vymanit se ze spáru osudu,
vidět krásu v ošklivosti, stát pod mraky, potmě počítat kapky deště,
kolem společenské konvence, žít co podle nich žít já nebudu,
šetři síly, koukej dopředu, připraven buď, nevíš co přijít může ještě,
nedívej se přes rameno, minulost nech za sebou, směřuj pořád dopředu,
važ si blízkých, těch, co víš, v krizi že pomoci ti dovedou,
láska není dar, zjistíš sám, i v ní později dva navzájem se podvedou…

Příběh číslo jedna, ten co začal dávno před lety,
kde marně hledat místo, v kterém ledy povolí,
dny stráveny v pokoji, na oknech zatažený rolety,
všechno bylo špatně, všechno páchlo nevolí,
kde na štěstí se čekalo, jak na přílet komety,
„Rychle, přej si něco, možná hvězda proletí,“
říkával si pro sebe, vzpomínky mazal z paměti,
nesnaž se to pochopit, jen jeho je to prokletí…

Druhý příběh, ten co přišel z nenadaní, až o pár let později,
v dobu kdy čekal, že všechno je za ním, stát že už nic mu se nemůže,
tehdy ovládl ho smutek, spolu s depresí výhru nad ním si rozdělil,
tehdy pochopil, s osudem bojovat je zbytečné, že proti pranic nezmůže,
nechal se pohltit, nic neřešil, na dlouho uzavřel před světem se do sebe,
přemítal v myšlenkách, marně hledal chvíli, kdy úsměv objevoval se mu na tváři,
ven vycházel po setmění, přemýšlel, schován ve stínech koukával na nebe,
nevěděl, kdy čekat konec, hvězdy už nebyly co kdysi, pomalu ztrácely na záři…

Příběh číslo tři, současnost, co se děje právě teď,
o zkušenosti bohatší, rozumnější, na tváři pár vrásek,
za tu dobu pochopil, třeba že se bít, že život není med,
našel v sobě nadání, ví co k tomu přispělo – zhrzení z pár lásek,
život letí dopředu, jsou věci co nejdou hned, jak husa klasu dočkej,
umí se vypsat ze svých pocitů, z chyb a nezdarů ví, že učit se musí,
neví či chce zapomenout, chce se změnit, říkají „chceš-li něco – počkej“,
přesto však se nevzdává, ten co stále bojuje, co změnit svět svůj zkusí…