rozcestí

Sama v dešti na rozcestí, kde jenom vítr tiše vál,
snad čekala trochu štěstí, možná to co si jí vzal.
Snad čekala na polibek, co navrací růž do tváří,
nebo na pár hezkých chvilek co její úsměv rozzáří.
Snad toužila po svobodě, bez které se nedá žít,
nebo jen po živé vodě, která srdce nutí bít.
Čekala až do setmění, pak vydala se do dáli,
do té tmy co všechno mění, tam kde stromy plakaly.
Sama v dešti na rozcestí, opět stojí bez jména,
nečeká už žádné štěstí, jenom trpí, zraněna!