Být stromem

Být stromem
vysvlečeným v zimní tělo
ze spálených konců
ojíněných dlaní
vyloudil bych
z bolavých pupenů
krůpěj mízy,
zavoněla by v hladkých dlaních
jež pode mnou zvedáš
k mrazem rozpukanému nebi.

Z plna hrdla
mou krví bys pohrdla
ostrým úsměvem dřevorubce
jež čeká na bezlistou chvíli
k uhlédnutí dřeva.
Kácený v němém úžasu
poznával bych tě
na holou kůru.

Housle lkají
vyřezané srdce stromu
dotýkáš se ho s jemností
bříšky prstů
starší a smutnější
jak ohlazené dřevo
prorůstá zvolna pod kůži
letokruhy do obličeje

Být stromem
naše duše splynuly by
v jedno