Báje o temnotách

(vypravěč)
Bývaly dny, kdy slunce nesvítilo:
dny temnoty, dny zázraků.
V jednom z těch dnů se srdce narodilo.

Temný svět otevřel hřejivou náruč,
(hrdina vstupuje na scénu, gestem umlčuje vypravěče)
kolíbku v kořenech svých mi nachystal
dal mi dar vzdorovat mrazu i žáru.
Pak vítr mi pošeptal, co bude dál.

Mám jít pryč, do plání
- - - - a stát se hrdinou.
Prý na mě síla a nezdolnost spočinou
bych chránil stromy - své lůno v temnotách.
Já mám jít na světlo? Větře, vždyť... já mám STRACH!

Zažil jsem mateřství, výchovu beze hvězd
a teď prý v bílý den větrem mám dát se vést!
Loučit se s temnotou bolí - ach, srdce mé!
(vypravěč)
Zlým klínem slunečním pláče teď zraněné...

(hrdina)
Zachránit stromy, své lůno? Jak?
- - - - - - - - - - Volám vás!
Duchové, běsové! Kde jste? Vždyť již je čas!

***

(vypravěč)
Mlčící les když byl plamenem ozdoben
syn stínu zaplakal kolíbce nad hrobem.
Když děti svitu ji sypali popelem
Umřel i hrdina - odešel...
- - - - - - - - - - s večerem.

(chór duchů zapěje requiem)
(opona padá)