Svět se roztočil

svět se roztočil
a já si náhle vzpomínám...

Tma, tma, tma, ticho.
Mám ruce protkané žilami,
někdo se směje, někdo mě proklíná
a hvězdy - hvězdy svítí nad námi.

V základech světa všichni jsme psáni -
- všechna ta jména byla budou jsou.
Na střeše světa prší požehnání,
však mě se vznáší mračna nad hlavou.

Umřely písně, umlkly tóny poslední,
dozněly ozvěnou. Skály se zablyštěly
a vítr fouká, žene čas k poledni
a stín se krátí na stěně mojí cely.

Jsem jak strach vytesaný do zdi, jak ten stín
se krátím, jak blíží se čas hodů,
čas polední. Mé jméno chodbou zní
a pak se ztrácí z varhaních doprovodů...

Jsem v rukou hladu, genius kosti hlodá
a na zdi bílé už nevrhám víc stín.
Tráví mě oheň, strach, zoufalství... nesvoboda.
Má rudá krev teď teče bílou zdí
jak stín.