Seru v tobě tvaroh

I.

Dívka se soužila, když milý odešel
na vojnu rukovat, na vojnu bulharskou.
Kdy jen se vrátí on, to leží ve hvězdách,
to co jí zbylo jen, jsou nicůtky a prach.

Milá se soužila, když chlapec odešel
pryč s chlapcem milejším, jemu přívětivějším.
Však chlapec plakal též, na dvorku cihlovém,
slzy jak dukáty na tváři andělské.

Rádi se jímali do svojich náručí,
pozdě však pro lásku na věčnost mířenou,
a pozdě na vztah je, vztah muže se ženou.
Oba jdou v samotu se slzou na oku.

II.

V deltě řeky Dyje žije Amelie,
nosívají jí tam lesní rosné zlato,
a ona ráda je bezostyšně pije,
však kolem jejích úst zelená se bláto.

Chodí tam hulán ten, s péry jenž klobouk má,
ona ho miluje, ta lítě omamná.
Leč chodí přečasto, víc, než se slušívá,
když v každé vteřině pohřbí se zaživa.

Ó, já jsem velký pán, mám cvikr, cibule,
a skládám daktylní ódy ty subtilní,
modrým očím vašim, pro červené vlasy.
Co váže se na nás, je bolest, stesk a splín.

Vaňková radí mi, leč já ji nevnímám,
své verše skládám si, o ně se zajímám,
živ ve své svatyni, popíjím Martini,
na vše hrst klidu mám, vzpomínám na křtiny.
Výsledek všeho je souhrnem hloupostí,
ráno je nečasem ospalých nežností,
když uspán tíhou jsi a hledáš přístřeší,
so just look on her there and see how nice is she.
Vyletěla skála, holubice stála.
A psychotropní stín svazoval se do hlubin,
výměšky z žaludku hledaly trubice,
na proti údolí kroutí se ulice,
Saddová usnula za zvuků trochejů,
možná že sprostotou k radostem dospěju,
Ó, já jsem slizský had a ty jsi mládě mé,
pojďme se milovat a hádek zanechme,
budeme pro sebe jak jsme se zrodili,
v objetí zemřeme a půjdem do nebe.
Na skále posel je a nese poselství,
tím skončí království verše a orgie,
teď jdeme do hajan a nic nás nezmýlí,
jen proto, konečně, jsme se tu snažili.

III.

Jak temný proklatec se skříňkou amorfní
chápu se páchnoucí rukojeti pera,
v mé temné komnatě nade mnou anděl bdí,
leč jeho perutě jsou výměšky ptáků,
Baudelaire by nemohl lépe se pozvracet.
Na stránkách análů jsem o výměšcích čet.
Skálopevně věřím, že bůh byl popraven.
Smutečný průvod žen směruje na Parnas
a v loutně zhasl jas, ó, drahá, slyšelas.
Vazký plán nevyšel, nový se buduje.
Na našich mozcích je mořská tříšť klavírů,
zvyk upírů skáče, nevěříme na víru,
skolený drak vzdychal a plakal dojemně,
nechte mě, řekl jsem, snad bojíte se mě?
Valme balvan vzhůru, nestrhejme kůru.
S kolika mužiky jsi dneska smilnila,
jmenuješ se Kris Vaňková nebo Kamila?
Vyroste mi balvan na hlavě. Smířeni.
Skolte dveře tady, utrhnu se na vás!
Domluvili jsme se, ztratíme se v lese,
na orloji nové zprávy nese
jeden z těch dvanácti anebo třinácti,
jenž smilní dotekem s modrými kolosy,
vykvetl jsem? Drahá, nalijte mi absinthu,
jste plavá a nahá. Skacíme se do pěn.
Zvuk ozvěn koncertu napadal do sněhu
a něhu zapomněl kouzelník ve skříňce,
dík vzpomínce staré, minulé a žádné.
Zkusme tedy onu svátost našich matek,
v hlavě zmatek bledne hnedle napoprvé.
Vary pryč, ty smilnice, smilstvo leze z ulice?
Do krabice hlavu strč, a mlč, mlč, ó mlč
Skončil jsem rozpadem na malé desky.
By můj život byl jen pouhý sen,
tvarujme se módně, rozumně a skromně,
skolme smutky do svých veršů nepohledných.