Hřmotné ticho

Zlom hřmotné ticho,
co v mé hlavě bloudí!

Zádumčivé procesí mraků
na dlaň sůl padá.
V ocelové laguně
topím svou oběť tobě
a z kalichu lávového
nabírám pozbyvší cit.

Katova sekera
odměřuje náš čas
ze rtuťovité budoucnosti
v hodinách z ledu.

V gumových hadičkách
stále ještě proudí krev,
přestřihni nahlas
nůžkami z nylonu.
Pak perly spadnou
na zem špinavou
a zašustí.

Kamenné stromy
tesané v dubnu
zpívají rekviem
za nahou vzpomínku Máje.

Bolest už utekla
meči z brokátové vášně.
Podej mi ruku,
vráskou staletou setřu
sladké tvé jizvy.

V objetí paranoii
protančím celé ráno.
Recituji zašlé prokletí
bludných dun konejšení.

Marnivě nevzhledné umění
kolébá trpce Narcise
v obraze z ledového ostří.
Svírá mě v drápech
a sen se mění v rumělkový prach.

Tak! Zlom hřmotné ticho,
co v mé hlavě bloudí!