Anotace: napsáno 3.12.2008
Syn boha hromu se prochází oblohou,
každý den vítá s nehraným nadšením,
do mračné fontány skáče vždy po nohou,
zná jenom radost, nepoznal splín.
Svým zpěvným hlasem probouzí náladu,
jenž tiše obletí každého z nás,
radostně vytváří nebeskou zahradu,
vychoval lásku nevídaných krás.
Bůh hromu zděsil se a pozvedl dlaň,
oblohu proměnil v ohnivou pláň,
synovu zahradu spálil na prach.
Syn boha hromu ztratil svůj sen,
ukryl se do stínu čtyř šedých stěn,
lásku k životu vystřídal strach.
Tady v téhle záři oni pořád ty neřádi páří se i paří sluchu nedopřejí klid nemaje hltaje třísky dřeva květ.
20.01.2009 16:51:00 | umělec2
Krésné. Opravdu se mi to moc líbilo. Každá věta dávala smysl a navazovala na předešlou a to navíc s krásným rýmem. Pěkné!
13.01.2009 14:31:00 | Veronikass