Slivovička drží víčka...

Ty jiskro oka Valašského,
opilý úsměve Pražáků,
požehnání jediného
bez všech okolků
dávám já tobě!

Zrodila ses z ničeho,
když švestka chtěla plout.
V studánce děda našeho,
co železo chtěl kout
dokud bylo žhavé.

Tys vůní svou mne opila,
už když jsi tehdá kvasila,
tam dole v našem sklípku,
kde teď schovávám sklenku
průzračného moku,
co dává jiskru oku.

Sousedi už vyhořeli,
když tě pálit chtěli,
to my nejsme včerejší,
o mnoho jsme moudřejší!
nepálíme ve stodole,
nýbrž v jednom starém dole.

když ochutnávek příjde čas,
opičku má každý z nás.
Od strýka až po maminu
opilas celou rodinu.

Ty výtvore mého strýce...

...SLIVOVICE!