Ze tmy III.

A do třetice – sedím ve stínu,
ale už je tu spíš noční, než úplná tma,
protože rozeznávám kolem sebe světlý písek ...
Vím, že za mnou je temná vegetace.
Poslouchám jak přede mnou šumí moře …
Občas mi vlnka namočí paty …
Ve vlnách se odráží hvězdy, srpek měsíce
a bralo s majákem po mé pravici …
Opět pozoruji hvězdy na obloze ...
Z Měsíce vidím jen jeho rozvlněný
odraz na hladině,
jinak mi jej zaclání bralo …
(Vlastně Měsíc nesvítí –
jen odráží světlo ze Slunce.
Co když jsme taky jen měsíce boží lásky?)
Z majáku do okolí rotují dva louče světla …
Najednou k nim přibude třetí,
ale nemíří do dálky na moře …
Z překvapením, ale ne se strachem,
si uvědomuji, že ten louč pročesává pláž.
Někdo někoho, nebo něco hledá.
Ne – někdo hledá právě mně …
Zůstávám klidně sedět dál ...
Už mi nevadí, že o mně ví.
Už mi nevadí, že si mně najdou.
Vlastně se na to setkání
docela těším …