Šroub po šroubu

Anotace: opět naprostá banalita bez ambicí...

Šroub po šroubu padá do prachu.
Vše vypnu, ať žije ticho.
Přisunu lampu blíž - ozáří jen mé ruce.
Na stole pero i jiné nářadí,
ducha, či nikoliv.

Povolí útroby stroje - povolí vysvobození.
Nevím proč - náhle vidím Tě
u řeky pod Karpaty - mlčící černé vody
objímají zakleté ztracené lodě.
Jediný reflektor svítí Ti do tváře...
Tak lhostejné...
vzpomenu
jak jsme začínali být,
dávno a daleko
Víme oba
co bylo v tom zaseto
ztraceno pod povrchem
pod kůží...

Já vzešlé květiny trhal...
přiznávám.

Když soumrak napjatý je jako poledne,
beru do dlaní ty seschlé květy.
A znovu ( vlastně stále )žijí
ty drobné příběhy bolesti, osudu
a jiných...