Mizivé naděje

Vlaky, co stojí, a nikam nejedou,
cesty, co zarostly, už nikam nevedou.
Květiny nevoní, nemají komu.
Pohladím po kůře jen kmeny stromů.

Listí už spadalo přírodě do klína.
má duše už není tak zcela nevinná.
Za okny černá tma jak očka potkaní,
myšlenky na Tebe budí mě ze spaní.

Nemám Tě, nemám, a chci tak moc.
Nevím, co bude...Za nocí noc?
Ve dne tu nejsi, já jsem jak bez duše.
V noci však zvedám zrak, v tajemné předtuše,
že na nebi zářit zas mohla by...nádherná Venuše.

3.2.2009