ze tmy ven

A budiž světlo!
Řekl Buh
Ale opakem musí být tma
někdy (i víc než často),
tak hloupě bezedná.
Zvlaště pak, když na všechno je člověk sám
a nevnímá
kam život jeho se ubírá
jakým směrem
kterou řekou
a jen se žene za potravou
bez cíle, bez cilně, bez naděje

Ale doufá,
to je to co smí
a pak to přijde, malý ustrůvek krásy
po nekonečné dalavě rozpaleného kamení.
A najde to co hledal
nebo co hledalo jeho
a uvidí to krasu za tím vším co zbylo z něho.
Poda ruku, pohladí pohledem
nemusíme mluvit
a přesto všechno proberem

A VYSVITNE slunce a zavane vítr
a cítíte vůni letních květů
a nebo sněhu
něhu
krásnou a milou tvář
a budete si ji navždy vedle sebe přát.

A je krásně,
teplo a mile
a vy neodoláte té síle
Proč taky
není to zbytečné?
Stačí vzít a
společně kamkoli jít...