Poprvé

Tenkrát na horách u lesa,
kdež blízko byla nebesa,
postýlka skromná byla,
dívka k spánku se uložila.

Přemýšlím o prošlých mejdanech,
když náhle cítím teplý dech,
co znamená vzduchu proudění,
není to snad špatné znamení?

Rty vlahé dotkly se mých,
v děsivé křeči sevřených,
chlapec jsem byl, ještě panic,
nezmohl jsem se vůbec na nic.

Náhle ručka v mojí byla,
neznámo kam jí unášela,
rázem jsem celý zcepeněl,
co bude se dít, jsem nevěděl.

V duši mám hrozný zmatek,
dotkl jsem se jejích lopatek,
tudy prošly dějiny a boje,
místo slavných vítězství to je.

Náhle v dlaních jemně hladím,
nejněžnější z něžných krajin,
v místech kde chlapeček,
má malý, holý hrudníček.

Tu něhu ani nevnímám,
zimnici a horečku mám,
srdce jak Car Kolokol bije,
proniká mi v každý sval,
orgány krev kvapem prokrvuje,
však krve,
krve by se nedořezal

Ruka má, něžně stále vedená,
cílí v místa dosud neznámá,
jak obrovské překvapení,
tam níže, vůbec nic není.

„Nevzdávej to chlapče milý,
pátrej, hledej ještě chvíli“.
Slyším šeptat něžná slova,
pot se mi řine, zas a znova.

Vládu nad tělem ztrácím,
třesou se mi kolena,
spinkala tam pod kožíškem,
ona, dychtivka půlená.

Dál nevzpomínám si vůbec na nic,
snad od té noci,
již nejsem panic….