S úctou dál

Jdu s úctou hlubokou,
hlavou sklopenou,
dál.

Krok a další na přes rok.

Jdu s láskou v srdci
a duší raněnou
vlastním egem
sám.

Na hliněné podlaze svých pocitů,
v obětí rty splývají.

Své bolesti skrývají.

V něžnosti mnoha okamžiků se konečky prstů sbližují,
tancují po rozžhavených uhlících,
riskují a vědí že nevědí.

V bezbřehosti vlastní nicoty stále milují,
po nocích ve snech malují prstem po oblohách obrazy
o své vlastní budoucnosti.
*************************
Když ON nemůže,
hladí a konejší.
Když ONA se rozstůně,
heřmánkovým polibkem vyléčí
a v náruči utěší.
*************************
V každé cihle čtyřech stěn
je cítit jejich sen
o domovu plném lásky
o dětském řvu bez nadsázky
a také o stáří ...

Tak proč to má skončit?

Protože se snaží žít?

Nebo protože nevědí jakou cestou mají dále jít?