Stínomalby

Házely po mně hvězdy
ligotavé stínomalby
sršely z půlnebe.
Vrhaly světlo z Měsíce
ptající se zornice.

Bez vytáček já duši přiznal jim
černější nežli bílou
vypustil ji a po chvíli
dostoupal hůry
ochozu nad bažinou.

Házeli po mně hvězdami
srážejíc bezduché tělo
kdož bývali z výšek míjeni
chvělo mnou přepevné vlákno naděje
o níž mi předživot nic nepověděl.